Historie plemene
12. 9. 2007
Standard plemene Staffordshire Bull Terrier (SBT) byl poprvé oficiálně zveřejněn ve Velké Británii v roce 1935. Stalo se tak 26. dubna na stránkách časopisu Dog World, autorem byl Joe Dunn. Toho dne uveřejnil souhrn plemenných znaků staforda. Následně pak, 25. května 1935, byl založen Klub stafordšírského Bulteriéra a plemeno bylo uznáno Kennel Clubem, tedy nejvyšším britským kynologickým orgánem.
Těmto formálním aktům předcházela dlouhá a pestrá historie. Vysledovat tak dlouhou historii však není snadné. Začala v dobách, kdy si lidé nevedli příliš často písemné záznamy o svých psech. Nicméně jisté záznamy se dochovaly a naštěstí se dochovala i umělecká díla, zpodobňující mimo lidí i jejich psy. Můžeme sledovat původ a vývoj teriérů i buldoků mnoho stovek let zpět, ale budelépe dostat se rychleji ke stafíkům.
Začneme tedy až v 18. století, někdy kolem roku 1750. V té doběbyly ve velké oblibě kohoutí zápasy a do módy znovu a znovu přicházely i další zvířecí zápasy, včetně psů s jinými zvířaty - dosti často s býky, a rovněž psů mezi sebou.
Nebyla to však žádná novinka, neboť zápasy zvířat všeho druhu byly oblíbenou zábavou lidí již od starověku. Samotné zápasy psů mezi sebou navzájem byly legální a na vrcholu popularity mezi rokem 1780 - 1835. Navíc nebyly "likvidační", neboť dobrý pes byl znamenitým prostředkem obživy majitele a sázkařů. Pokud se tím někdo cítí být pohoršen, nechť se zamyslí nad chováním svých vlastních předků a vyvodí z toho důsledky pro hodnocení své vlastní povahy. Psi sami si to nevymysleli. Ostatně právě od těchto psů se rovněž vyžadovala absolutní tolerance k lidem a byli důležitými členy rodiny.
V době kdy již tolik oblíbený buldok nevyhovoval pro své zaměření s důrazem pouze na sílu, pociťoval se zejména nedostatek hbitosti a rychlosti psů.
Začaly tedy pokusy o křížení psů tak, aby výsledkem byl pes odvážný, silný, ale přitom hbitý. Jako obvykle řada pokusů vedla do slepých uliček, ale velice nadějným se stalo křížení buldoků s teriéry. V různých oblastech Británie byly preferovány různé typy psů. Zatímco na severu byl upřrdnostňován těžší pes, pak například v Midlandu vyhovovali spíše menší psi. Touha mít "pořádného" psa šla napříč všemi sociálními skupinami. Od bohaté šlechty přes hostinské, řemeslníky, horníky až po chovatele krys a potkanů pro zápasy. Divíte se spoč zmínka o potkanech a krysách ? Velmi stručně a zjednodušeně lze "bojovou" historii stafíkůrozdělit do tří částí, a to na boj s bíky , medvědy či jinými zvířaty, na boj psů navzájem, a posléze na "sportovní" likvidaci krys a potkanů. Takovýto boj byl limitovaný časem či počtem zabytých krys.
Kvalitní pes například likvidoval v aréně 100 kusu za 5 a půl minuty. Není to právě roztomilá představa, nicméně si povšimněte, že nikdy žádný z těchto psů nebyl určen proti lidem. Poranění psi bývali domu odváženi i v dětských vozících. To jen a jen dnešní prapodivní novináři a pár politiků se snaží vzbudit dojem, že tito psi jsou nebezpeční lidem a používají slovíčko "bojoví" s neuvěřitelnou dávkou ignorace.
A teď je čas dostat se k postavě, která byla obecně přijata jakožto otec "nového plemene" psů pro boj. Touto postavou není nikdo jiný, než všemi v té době vážený vévoda Hamilton. Na trůně byl Král Jiří III. (1760-1820), vévodův příznivec. Vévoda choval ve svých psincích řadu různých druhů spů, mimo jiné i buldoky a teriéry, psy lovecké i psy do arén. Spolu se svým přítelem, lordem Derby, se věnoval celý život kohoutím zápasům, dostihům (zejména v Prestonu a v Liverpoolu) a koním a byl velkým přítelem psích zápasů. Jejich dalším osobním přítelem byl princ velšský, pozdější král Jiří IV., veliký milovník zápasů všeho druhu. Byl to princ, kdo miloval hry, pití, zábavu, nespoutané a divoké jízdy na koni. Prostě totéž, co většina jehovrstevníků ze stejné společenské skupiny v té době. A tito pánové se často scházeli na sportovních podnicích té doby a byli i vášnivými sázkaři. Zápasy kohoutů i psů se konaly často i během dostihů jako doprovodný program. Pánové jistě nebyli troškaři, výše sázek mnohdy dosahovala až dvou či tří tisíc guineí.
Vévoda Hamilton byl rozhodně ve své době odborník. Konec konců, budoucí král měl později své psy také od vévody Hamiltona, což je mimo jiné patrno z obrazu malovaného kolem roku 1790 malířem Georgem Townley Stubbsem. Obraz představuje prince na dostihovém koni, doprovázeného dvěma psy, se znaky, které tak dobře známe.
Psi vévody Hamiltona byli vysoce ceněni, zřídka kdy poráženi, a přáním a prestiží ostatních šlechticů bylo mít štěně jeho psů. Vévoda nebyl jediným, kdo křížil buldoky s teriéry. Narozdíl od jiných však použil své zkušenosti z chovu dostihových koní.
..... není dokončen.....
Tento článek jsem si dovolil opsat z knihy Stafordšírský bulteriér od pana Zdeňka Spiese.
Těmto formálním aktům předcházela dlouhá a pestrá historie. Vysledovat tak dlouhou historii však není snadné. Začala v dobách, kdy si lidé nevedli příliš často písemné záznamy o svých psech. Nicméně jisté záznamy se dochovaly a naštěstí se dochovala i umělecká díla, zpodobňující mimo lidí i jejich psy. Můžeme sledovat původ a vývoj teriérů i buldoků mnoho stovek let zpět, ale budelépe dostat se rychleji ke stafíkům.
Začneme tedy až v 18. století, někdy kolem roku 1750. V té doběbyly ve velké oblibě kohoutí zápasy a do módy znovu a znovu přicházely i další zvířecí zápasy, včetně psů s jinými zvířaty - dosti často s býky, a rovněž psů mezi sebou.
Nebyla to však žádná novinka, neboť zápasy zvířat všeho druhu byly oblíbenou zábavou lidí již od starověku. Samotné zápasy psů mezi sebou navzájem byly legální a na vrcholu popularity mezi rokem 1780 - 1835. Navíc nebyly "likvidační", neboť dobrý pes byl znamenitým prostředkem obživy majitele a sázkařů. Pokud se tím někdo cítí být pohoršen, nechť se zamyslí nad chováním svých vlastních předků a vyvodí z toho důsledky pro hodnocení své vlastní povahy. Psi sami si to nevymysleli. Ostatně právě od těchto psů se rovněž vyžadovala absolutní tolerance k lidem a byli důležitými členy rodiny.
V době kdy již tolik oblíbený buldok nevyhovoval pro své zaměření s důrazem pouze na sílu, pociťoval se zejména nedostatek hbitosti a rychlosti psů.
Začaly tedy pokusy o křížení psů tak, aby výsledkem byl pes odvážný, silný, ale přitom hbitý. Jako obvykle řada pokusů vedla do slepých uliček, ale velice nadějným se stalo křížení buldoků s teriéry. V různých oblastech Británie byly preferovány různé typy psů. Zatímco na severu byl upřrdnostňován těžší pes, pak například v Midlandu vyhovovali spíše menší psi. Touha mít "pořádného" psa šla napříč všemi sociálními skupinami. Od bohaté šlechty přes hostinské, řemeslníky, horníky až po chovatele krys a potkanů pro zápasy. Divíte se spoč zmínka o potkanech a krysách ? Velmi stručně a zjednodušeně lze "bojovou" historii stafíkůrozdělit do tří částí, a to na boj s bíky , medvědy či jinými zvířaty, na boj psů navzájem, a posléze na "sportovní" likvidaci krys a potkanů. Takovýto boj byl limitovaný časem či počtem zabytých krys.
Kvalitní pes například likvidoval v aréně 100 kusu za 5 a půl minuty. Není to právě roztomilá představa, nicméně si povšimněte, že nikdy žádný z těchto psů nebyl určen proti lidem. Poranění psi bývali domu odváženi i v dětských vozících. To jen a jen dnešní prapodivní novináři a pár politiků se snaží vzbudit dojem, že tito psi jsou nebezpeční lidem a používají slovíčko "bojoví" s neuvěřitelnou dávkou ignorace.
A teď je čas dostat se k postavě, která byla obecně přijata jakožto otec "nového plemene" psů pro boj. Touto postavou není nikdo jiný, než všemi v té době vážený vévoda Hamilton. Na trůně byl Král Jiří III. (1760-1820), vévodův příznivec. Vévoda choval ve svých psincích řadu různých druhů spů, mimo jiné i buldoky a teriéry, psy lovecké i psy do arén. Spolu se svým přítelem, lordem Derby, se věnoval celý život kohoutím zápasům, dostihům (zejména v Prestonu a v Liverpoolu) a koním a byl velkým přítelem psích zápasů. Jejich dalším osobním přítelem byl princ velšský, pozdější král Jiří IV., veliký milovník zápasů všeho druhu. Byl to princ, kdo miloval hry, pití, zábavu, nespoutané a divoké jízdy na koni. Prostě totéž, co většina jehovrstevníků ze stejné společenské skupiny v té době. A tito pánové se často scházeli na sportovních podnicích té doby a byli i vášnivými sázkaři. Zápasy kohoutů i psů se konaly často i během dostihů jako doprovodný program. Pánové jistě nebyli troškaři, výše sázek mnohdy dosahovala až dvou či tří tisíc guineí.
Vévoda Hamilton byl rozhodně ve své době odborník. Konec konců, budoucí král měl později své psy také od vévody Hamiltona, což je mimo jiné patrno z obrazu malovaného kolem roku 1790 malířem Georgem Townley Stubbsem. Obraz představuje prince na dostihovém koni, doprovázeného dvěma psy, se znaky, které tak dobře známe.
Psi vévody Hamiltona byli vysoce ceněni, zřídka kdy poráženi, a přáním a prestiží ostatních šlechticů bylo mít štěně jeho psů. Vévoda nebyl jediným, kdo křížil buldoky s teriéry. Narozdíl od jiných však použil své zkušenosti z chovu dostihových koní.
..... není dokončen.....
Tento článek jsem si dovolil opsat z knihy Stafordšírský bulteriér od pana Zdeňka Spiese.
